© 2024 Skiareál Rokytnice nad Jizerou - Horní Rokytnice 702, 512 44 Horní Rokytnice
tel.: +420 733 733 053 | e-mail: info@skiroky.cz
Obchodní podmínky nákup skipasu | Klasické zobrazení | webdesign: studio WPJ
Den s rolbařem v Rokytnici nad Jizerou
Pásová vozidla neboli rolby jsou pro nás lyžaře tak trochu mystickým zařízením. Ne, že bychom je, jako Yetiho, nikdy neviděli – do styku s nimi na horách přicházíme téměř denně. Dovnitř se ale příliš často nedostaneme a pokud ano, skončí většinou náš rychlý přejezd kamkoliv mnohem dříve, než stačíme pochopit, jak že se to desetitunové monstrum vlastně ovládá.
Je krátce po čtvrté hodině odpolední a já sedím v rozsáhlých prostorech depa Rokytnice nad Jizerou, kde s šéfem tamního týmu rolbařů panem Janem Szabó pronikám do tajů jeho profese. Mám tu čest vyslechnout si příběh a historii strojové úpravy v Rokytnici nad Jizerou od osoby pravděpodobně vůbec nejpovolanější. Pan Szabó nejen že má v současnosti tým deseti rolbařů na starosti, ale je i jeho služebně nejstarším členem. Pracuje tu již od roku 1979, kdy se na Šumavě zúčastnil svého prvního profesního školení od firmy Kässbohrer.
A na otázku, jak se rolbování za více než třicet let proměnilo, odpovídá, že opravdu hodně. “Máme dnes v podstatě čtvrtou generaci roleb, které jsou stále větší, ale zároveň pohodlnější a technicky vyspělejší. Prvnímu stroji, který jsme v Rokytnici měli, chyběla přední radlice, tu jsme navařovali až tady, a vzadu měl jen křídlo, fréza chyběla,” popisuje Szabó své začátky. V té souvislosti je dobré připomenout, že v Rokytnici v osmdesátých letech samozřejmě neexistovalo umělé zasněžování ani lanovky, pouze vleky. A bez technického sněhu se kopec logicky upravuje zcela jinak než s ním. Ostatně, jak vůbec taková rolba pracuje? Moderní mašiny mají vpředu dvanáctipolohové radlice, které je možné naklopit a zvednout prakticky do všech směrů, plus sklápěním jejich postranních částí regulovat směr toku odhrnovaného sněhu. Radlici je možné při práci buď nechat volně “plavat” po povrchu kopce, nebo aktivně ovládat její zdvih. V tuzemských podmínkách se automatický (plovoucí) režim moc často nevyužije, neboť terén sjezdovek není rovný a je třeba ho právě regulací výšky sněhové pokrývky vyhladit. Na ledovcích vhod přijde. Za radlicí má rolba pásy, které nejsou důležité pouze pro její pohyb, ale při rolbování i rozbíjejí tvrdý povrch sjezdovky (pokud tvrdý je) a umožňují práci frézy a finišeru. Poslední dvě části jsou zodpovědné za výsledný manšestr důvěrně známý všem lyžařům schopným vstávat s ranním startem lanovek. Ale ani ony, podobně jako radlice, většinou nepracují v automatickém režimu a je na umění rolbaře, jak stroj nastaví a co nakonec za těmi dvěma zůstane na kopci. Říká se, že dobře upravený kopec je z poloviny zásluha stroje a z druhé jeho řidiče. Jen fréza má funkcí víc, než jsem stihl za půl dne strávených s rolbaři pochopit: dokáže sníh jak rozemlít, tak provzdušnit – to v závislosti na tom, zda je zmrzlý, nebo prachový. Pomocí klapek se reguluje čas, po který rolba sníh zpracovává, což opět závisí na typu sněhu a počasí; další nastavení je třeba pro správnou práci finišeru, u kterého se pracuje s přítlakem, s jakým sníh uhlazuje.
Zajímá mě, kolika rolbami disponuje středisko typu Rokytnice nad Jizerou a jak dlouho rolbařům trvá upravení areálu. “Pod náš areál patří i Studenov, kde dnes máme dvojici roleb. Zde v Rokytnici používáme v hlavní sezoně pět strojů a šestý, nejstarší, slouží coby kotvící bod v místech, kde nám pevné stanoviště zatím nebylo povoleno vybudovat. Za normálních okolností upravíme všechny sjezdovky v plném počtu pěti rolbařů za nějakých 5 až 6 hodin: začíná se v půl páté po konci provozu areálu a končí po jedenácté hodině večerní. Ovšem když sněží, jde se na půl čtvrtou ráno znovu.” “Kotvicí bod”, o čem to zase mluvíme? V podstatě nedílnou součástí výbavy kvalitního, moderního střediska musí být rolba s navijákem. Bez ní dnes prakticky nelze připravit sjezdovky tak, jak jste zvyklí. V Rokytnici mají tyto stroje dva a oba jsou v každodenní permanenci. Nejde o to, že by tratě byly tak prudké, aby se stroje museli uvazovat (i když i takové sjezdovky samozřejmě existují), hlavní devízou práce na navijáku je to, že rolba může vozit odspodu nahoru sníh, který lyžaři přes den sesunou do údolí. Bez úvazu by se velmi snadno zahrabala do sněhu, při nižší sněhové pokrývce vyhrnovala nečistoty a na přemístění sněhu vzhůru by bylo možné zapomenout. “Dříve jsme samozřejmě bez navijáků pracovali, ale ve zhoršených podmínkách a na prudkých úsecích bylo možné kopec upravovat prakticky jen ve směru shora dolů,” potvrzuje Szabó. A to samozřejmě zkracuje délku lyžařské sezony i zhoršuje podmínky pro nás lyžaře.
Zajímám se o spotřebu rolby a vůbec o to, kde v areálu mají čerpací stanici a kolik se třeba za sezonu projezdí. Benzínku, přesněji stojan, tu opravdu mají: je v prostoru nové budovy s garážemi a veškerým zázemím pro rolbaře, ale i zasněžovače starající se o provoz sněhových děl. “Zázemí je tu v tomto směru opravdu komfortní, každý z nás řidičů má vlastní čip a tankování probíhá úplně stejně, jak ho znáte z osobních vozů. Tank, ve kterém naftu skladujeme, má objem 32 000 litrů. Před výstavbou LD Horní domky a zdejší budovy to ale bylo úplně o něčem jiném. Naftu jsme museli vozit od benzínové stanice ve 200litrových sudech, což když uvážíte, že za sezonu projezdíme mezi 80 000 a 90 000 litry...,” slova pana Szabó asi netřeba domýšlet. Spotřeba jednoho stroje se pohybuje mezi dvaceti a čtyřiadvaceti litry za motohodinu, nádrž mají PistenBully 400 (ty jsou v Rokytnici hned tři, dvě s navijákem a jedna s označením Park, která má větší rozsah zdvihu radlice a křídla) na 260 litrů.
